Valiho život ze všech stran

Všechno se to odehrálo při ranní jízdě do Pardubic. V kupé semnou jela mladá slečna se svou dcerkou. Od první chvíle, co ta malá princezna uviděla, jak si s molitanovým míčkem pohrávám v levé ruce a trénuji tím své uzdravené prsty, chtěla ho mít. „Mami, já chci ten míček!“ Křičela nepříčetně na maminku. „Nemůžeš mít všechno, co si usmyslíš!“ Odvětila rodičovsky maminka. A pak to přišlo, má osudová chyba. Podlehl jsme jejím umíněným, přesto roztomilým očím a míček jí hodil.

Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli se na to chcete zeptat. Prostě jsem očekával, že mi ho hodí zase zpátky a že si chvíli budeme házet. Jenže omyl, holčička svým ďábelsky dětským úsměvem dosáhla toho čeho chtěla a já měl po míčku.

Těžko jí to maminka celou cestu vysvětlovala a odprošovala, že jí tedy přesně takový míček koupí, ale že tenhle patří tomu pánovi naproti.

U toho bych se na chvíli zastavil, protože slovo pán mě trošku vyděsilo. Chápu, že ta holčička byla o necelých dvacet let mladší, ale pán? Připomíná mi to mé dětství, kdy k nám chodili tátovy kamarádi a byli přesně takhle představeni. Já je v tu chvíli měl v očích, jako pěkně starý strejdy. A teď jsem na jednou v té roli byl já.

Každopádně jsem to na sobě snad nedal příliš najevo a snažil se holčičku přesvědčit stejným způsobem, jako ona mě. Bohužel! Můj roztomilý a smutný pohled nepomohl a tak jsem se smiřoval s tím, že odejdu bez míčku. Ale v tom: „Nechci toho pána trápit,“ ozvalo se při mém odchodu z úst holčičky. „Jestli ho máte tak rád, tak si ho vemte.“ Řekla a míček mi dala do ruky. Zdálo se, že má grimasa pomohla, jenže v tom jsem jen uslyšel: „Mně maminka stejně koupí mnohem hezčí!“