Valiho život ze všech stran

A tak zkusit si tuhle adrenalinovou novinku na pražské Vltavě byl letos na podzim trošku bizarní a předem nevypočitatelný sportovní zážitek. Ale stál za to, říkám hned na začátku, aniž bych prozrazoval, zda skončil pádem do studené řeky nebo ne.

První mé pochybnosti se objevily při cestě k břehu. Petr Hozák, který paddleboard půjčuje, a to přímo v areálu Žlutých lázní, přede mnou s úsměvem postavil prkno na hladinu, stoupl si na něj a udělal s pádlem v ruce svižné kolečko.

„Hele, úplně v pohodě. Takhle dej nohy, pokrč kolena, drž rovnováhu a v klidu jeď,“ zněly pokyny. Na první pohled snadné, ovšem když sem položil jednu nohu na prkno a to se začalo kývat z jedné strany na druhou, už mi tak do smíchu nebylo.

Po pár vteřinách už byly obě mé nohy na prkně. Petr mi podal pádlo, ukázal pár rychlých záběrů a už jsem byl uprostřed vltavských proudů. „Teď máš vítr v zádech, to pojede samo,“ křičel na mě Petr, který se rozjel na dalším boardu za mnou.

Uběhlo pár minut, Petr pořádný kus přede mnou a já po desítkách temp pádlem stále na stejném místě. „Dojedeme jenom k Železničnímu mostu a tam to otočíme,“ křikl na mě ještě Petr, než mi definitivně ukázal záda. „Jenom?“ Vyděsil jsem se, aniž bych to dával najevo. Tohle celé bylo přece můj nápad, tak se teď nevzdám.

Každý další záběr mi dodával jistoty. Už ani kolem letící ptáci nebo Petrovy pokyny mě nerozhodily natolik, abych měl pocit, že skončím pod hladinou. Nutno dodat, pořádně studenou hladinou.

Skutečná zkouška odvahy přichází kousek pod Vyšehradem. „Pozor, teď kolem nás projede parník,“ říká s klidným hlasem Petr a já jeho slova beru jen jako pouhý vtip k dodání lepší atmosféry. Ovšem to pouze do chvíle, než se otočím. Jen pár metrů ode mě víří vodu pořádná loď. Čekám, co bude. Tuším, že k smíchu to rozhodně nebude. Prohmatávám si rychle kapsy, zda v nich nemám nic, co by voda spláchla.

Parník projíždí a na mě se řítí jedna vlna za druhou. Představa, že tenhle sport vznikl na Havaji ježděním na několikametrových vlnách, mě ani nenapadne. Mám k tomu oprávněný důvod. Právě se pod mým prknem prohnala patnácticentová vlnka a já už se viděl ve vodě. Během následujících vteřin jich přišly ještě další desítky. „Uf,“ oddechl jsem si pořádně na hlas, až se Petr rozesmál.

„To ještě není všechno,“ zareagoval kvapně. Rychle se ohlížím a marně hledám další parník, či jiné plavidlo, které by se chtělo pokusit o můj pád do vody, když v tom přichází nečekaný úder zezadu. Ohlídnu se a vidím ten nejhorší možný scénář. Vlny se odrazily od zdi břehu pod Vyšehradem a v plné síle se vrací pod mé prkno. Opět si připadám jako havajský surfař, jen s tím rozdílem, že se mé prkno skoro vůbec nehýbe. Za to já na něm tancuju, jak kdybych dostával elektrické impulzy.

Přežil jsem. Jízda pokračuje na zpáteční cestě podolskou zátokou. Proti větru by to byl doslova boj s větrnými mlýny. Za to tady je klidná voda a žádné lodě. Naštěstí. Po hodině a půl se vracíme na místo, odkud jsme vyplouvali.

Pochvala mého instruktora, zahřeje. Mnohem víc však pocit, že sem neskončil ve studené Vltavě. Teprve teď se mi v hlavě promítají zpětně zážitky, které jsme na cestě zažili. Pohled z hladiny řeky, na které defakto stojíte, je úžasný. „A dojet se dá například až k Mánesu,“ říká Hozák. On sám k němu denně vyráží. „Zlepšuje mi to fyzičku. Navíc ten pohled na pražské památky z hladiny řeky nic nenahradí.“

S tím musím souhlasit. Paddleboard je unikátní především v jeho přístupnosti, jednoduchosti a kráse, kterou při projížďce na něm zažijete.  Teď, když stojím pevnýma nohama na zemi, můžu s chladnou hlavou doporučit paddleboard všem, co se nebojí vody a milují romantické projížďky po řece.