Postupová noc
Celý Žižkov byl na nohou. Na místní stadion Viktorky přijel sestupem ohrožený Chmel Blšany s tím, že žižkovským hochům vítězství zajistí postup zpět mezi elitu. Po nekonečných třech letech se měli viktoriáni dočkat a znovu si užívat prvoligové příslušnosti. Byl to večer 27. května 2007, večer na který tak malá a tradiční čtvrť jako Žižkov, nezapomíná.
Na zápas jsem dorazil ve společnosti kamarádů z dětství, s kterými pravidelně navštěvuji žižkovské hospůdky a zápasy našeho týmu. Je to vždy takový můj věčný návrat do dětských let, kdy jsem tady vyrůstal. Tentokrát se k nám přidal také můj spolužák Kunťos a stal se tak součástí tohohle velkého večera.
Na zápase si našli cestu téměř tři tisícovky diváků, což na druh
oligový zápas je opravdu luxus, ještě k tomu, když to vysílala Česká televize, která tím krade diváky z tribun.
Já jsem si navíc kromě postupových oslav odnesl ještě jeden moc zajímavý zážitek.
Na Viktorce je vždy o poločase soutěž s názvem „Žižkovská pentle“. Vyberou se tři oběti z řad diváků a před celým stadionem jdou kopat penaltu na branku ve které je zeď s malou dírou uprostřed. Již několikrát mě kamarádi, ať už psychicky nebo fyzicky, tlačili na hrací plochu, ale zatím jsem vždy odolal. Tentokrát jsem ovšem, posilněn několika pivy, dlouho neváhal a nechal se strčit na hrací plochu. Poprvé za těch čtrnáct let jsem se ocitl na druhé straně barikády a kráčel s komentátorem do pokutového území. Každý ze tří soutěžících jsme měli tři pokusy na trefení terče. Při každém mém pokusu se žižkovským stadionkem ozvaly hlasité ovace. Bylo vidět, že jsem jeden z nich a tak 
se podle toho ke mně chovali. Nakonec jsem opravdu jako jediný trefil a za potlesku těch nejvěrnějších odnášel svou odměnu zpět mezi ně. A jaká byla ta odměna? Bylo to horské kolo. K tomu bych rád dodal, že asi tak dva týdny před tím mi horské kolo v Pardubicích ukradli, takže opravdu šťastný paradox.
Jediné co si pamatuji z druhého poločasu je, že můj „věrný“ kamarád, který mě na hřiště strčil všude prohlašoval, že to bylo jasný, že tenhle kluk hraje za Pardubice. Takže to vlastně bylo úplně jasný no! Během těch pětačtyřiceti následujících minut jsem se tak nějak nesoustředil moc na hru, protože kolem mě lítaly cenové nabídky za fungl nové kolo, kterým jsem odolal s tím, že bych neměl s čím příští rok jezdit do školy.
A byl tu konec! Pár piv mě dostalo na nohy a rázem jsem už běhal mezi hráči na 
hrací ploše. Viktorka vyhrála 1:0 a mohlo se začít slavit. Fanoušci s hráči udělali věrné klubko a začalo se skandovat. Dlouhé minuty jsme jen pobíhali po hřišti, objímali se a slavili. Občas jsem někde zahlédl svoje kolo, jak na něm někdo drandí, ale to bylo úplně jedno. Na Žižkově je to jedna velká rodina, kde se všichni znají a podle toho to dopadlo, kolo mám bezpečně doma.
Můj kámoš Kunťos měl na mobilu foťák a tak byl donucen stát se hlavním fotografem, fotil všechno možné a když jsme se dostali k žižkovskému Mercedesu „Švancimu“, tak mi v rychlosti foťák podal, ať fotím. 
Než jsem se zorientoval, fotka byla hotová a já vesele skotačil dál. Kunťtos ke mně za pár minut dorazil s kyselým obličejem a ukázal mi můj výtvor: místo usmívajícího Kunťáka a Petra Švancary, tam bylo pouze mé oko. Nakonec jsem ale dostal druhou šanci a Kunťos tu fotku doma má a možná ještě hezčí, protože tam je s nimi i mé kolo.
Večer pokračoval v divokém rytmu také v dalších hodinách. Ti nejvěrnější se s hráči přemístili do místní hospody „Pod Viktorkou“ a slavilo se dál. My jsme nakonec s klukama skončili v typickém žižkovském non-stopu, asi deset metrů od mého bývalého bydliště. Každý nakonec šel svou cestou, ve tři ráno nás zbylo už jen pět a i tato naše skupinka dlouho nevydržela: Sváta to zatáhl jako první, poté jsme se přidali já s Kášou a Kunťos odešel s večerním objevem ze Slovenska, její jméno si už ale nepamatuju.
