Valiho život ze všech stran

Utíká to jako voda, je to už dlouhých čtrnáct let, co mě táta vzal na žižkovský útulný stadionek a postaral se tak o mou lásku k tomuto malému "tradičnímu" fotbalovému klubu.

Dodnes si pamatuji svůj první zápas, bylo to proti tehdejšímu "zázraku", proti Hřebíkovým hochům ze Švarc Benešov. Viktorka v té době oplývala hráči jako Karel Poborský, Michal Bílek, Kožlej, Pařízek a mnoho dalších, v té době, slavných hráčů. Moje dětská duše se hned do té hry červenobílých pruhovaných hochů zamilovala(do té doby jsem nikdy na fotbale nebyl a možná ho ani nikde neviděl.). Mimochodem Viktorka vyhrála 2:0 a vůbec tehdejší časy pod vedením mecenáše Čekana byly moc úspěšné, ale o tom si spíš budu povídat s místními fanoušky, než Vám tady.

Za těch čtrnáct let se toho hodně změnilo: na stadion jsem přestal chodit v doprovodu táty, přestal jsem sedávat na hlavní tribuně(i když občas, když prší..), dokonce jsem přestal anonymně pouze přicházet a zase odcházet, za ty roky jsem se stal místním fanouškem, který žije nejenom s hráči a týmem, ale také s ostatními žižkovskými lidmi kolem. Na každý zápas si beru svou vlajku, kterou mi vyrobila na objednávku ženská část mé rozvrstvené rodiny, chodím mezi fanoušky a dlouhé hodiny debatuju o všem možném, dokonce jezdím také na výjezdy(když je čas) podpořit Viktorku po různých zápasech v Česku, nebo dokonce v Evropě. Mezi klukama mám pověst člověka s neuvěřitelnou pamětí. Nevím čím to je, ale já si pamatuji dokonce kdy kde kdo a jak hrál, co se kdy kde stalo apod. Když padne branka, nebo se stane něco výjimečného, hned to dokážu spojit s nějakou jinou, ale podobnou situací a nikdo vůbec nechápe, jak si to můžu pamatovat.

Před čtyřmi lety se ovšem všechny mé "fanouškovské" sny na čas zhroutily: Viktorka sestoupila do druhé ligy a co víc, byla odsouzena za korupci. V čele "úplatkářské aféry" byl Ivan Horník alias Ivánek(viz fotografie-typický fotbalový bafuňář). Kdo z Vás někdy slyšel o známé divadelní hře Čtvrtníčka a Lábuse "Ivánku kamaráde, můžeš mluvit?", tak věřtě, že je to přesné přehrání dialogů Ivánka, který telefonoval jiným mocným mužům v českém fotbale, aby ovlivnil výsledky svého a mého klubu, Viktorky Žižkov.

Do té doby jsem vždycky hrdě bojoval ve slovních bitvách se svými kamarády, kteří fandili věhlasnějším klubům, jako byla Sparta nebo Slavie. Má otřepaná fráze, že když vyhraje Sparta, tak se člověk ani nemůže radovat, protože vyhrává pořád a že já naopak mohu mít spontální radost z každého vyhraného zápasu, protože se to nestává každý den. Na přelomu století se ovšem časy změnily, Viktorka začala vyhrávat pravidelně a z ničeho nic se stala týmem, který bojoval do posledních kol, po boku pražských "S", o český titul. Nakonec na něj nikdy nedosáhla(pouze v roce 1928, ale to jsem bohužel nezažil), ale mně stačilo to, že je mezi nejlepšími. To ale skončilo avizovanou korupční aférou, která jen podrthla sestup Viktorky a dokonce jí odečetla dvanáct bodů do začátku dalšího ročníku. Náš Ivánek byl odsouzen na deset let mimo fotbal a mohlo se tak začít od začátku.

Tři nekonečné roky jsem se chodil trápit na soupeře typu Ústí nad Labem, Vítkovice, Hlučín či Sokolov. Nic proti těmto týmům, co bych za to dal, okusit v jejich dresu druhou ligu, ale vidět hráče Viktorky, jak místo pražským soubojů se Slavií či Spartou, bojují s druhořadými českými kluby, byl pro mě opravdu hořký kalich.

Všechno to skončilo loni na jaře, na jaře roku 2007. Více se dočtete v příběhu "Postupová noc"