Jdi na obsah Jdi na menu
 


Basketbalový zázrak

20. 6. 2008

Rozhodčí pískly do píšťalky a kapitánky obou mužstev předstoupily před diváky. Ty tvořili z převážné většiny rodinní příslušníci hráček a tak nemohly chybět osobité a na tělo dorážející pokřiky: „Jano, jsi moje holka, to musíš zvládnout. Máš to v krvi po mě.“, „Miláčku, hlavně si nic neudělej, držíme ti palce.“, „Mamku jsem nechal doma, takže je klid, makej!“, „Holky, hejbejte těma línejme zadkama!“.  

Atmosféra houstla a kapitánky obou mužstev si uprostřed hřiště křečovitě podaly ruce a vyměnily vzájemné dary. Rozhodčí vyhodila minci, aby se rozhodlo kdo začne hrát na jaké straně. Halu omráčilo hrobové ticho. Po chvilce rozhodčí minci chytla, otočila a položila na dlaň druhé ruky. Panna! První vítězství jsme měly v kapce. Pro někoho možná bezvýznamný úspěch, ale my jsme dobře věděly, jak velkou psychickou výhodu jsme právě získaly.

Žádnou. Potěšeni prvním úspěchem jsme zaspaly první minuty zápasu, ani jsme se nerozkoukaly a prohrávaly o dvacet bodů. Soupeřky se mi zdály každou minutou větší a větší. Po chvíli přišlo naše druhé dílčí vítězství, konec první čtvrtiny. Jenže místo oddychu, jsme si vyslechly řev nějakého blázna co stál kousek za lajnou oddělující hřiště a prostor kolem něj. Aha, byla to naše tělocvikářka. Nervózně celou čtvrtinu pobíhala kolem autové čáry a snažila se se zápasem něco udělat, nebo spíše s námi, jenže to byla trošičku utopická snaha. Při pohledu na skóre se jen těžko lze divit jejímu hněvu. Jak jí máme ale vysvětlit, že ony jsou o hlavu větší, mají obrovské tlapy a pot z nich stéká tak, že to vypadá že se snad potíme i my, což se za tři roky, co hraji ve školním mužstvu, ještě nestalo. Ani jsem si nestačila sednout a rozhodčí znovu  pískly do píšťalky.

Naše skleslé pohledy hledaly nějaký záchytný bod, který by nám snad dával nějakou jiskřičku naděje. Při nástupu na hřiště mi bylo trapně, hlavně z pohledu na rodiče, kteří se na mě přišli podívat. Snad nám věřili, jenže ať si zkusí hrát proti někomu, kdo smečuje ve stoje.

Když se bodový rozdíl vyšplhal na hrozivých šedesát bodů, tak mi to nedalo, naštvala jsem se. Takhle rozzuřenou mě snad ještě nikdo neviděl. Vzala jsem si míč a utíkala s ním ke koši. Věděla jsem, že mě čeká dlouhá cesta, už jenom proto, že jsem ho měla po naší rozehrávce pod vlastním košem. Veškeré myšlenky šly ale stranou, byla jsem naprosto ovládána svým zuřivým amokem. Po pár metrech jsem se ocitla tváří v tvář první soupeřce. Dodnes nikdo nechápe s jakou noblesou jsem jí dokázala obejít a ještě u toho poprskat celou první řadu přihlížejících. Soupeřka silně podcenila můj hněv a já mohla běžet dál. Několik metrů před půlící čárou přišel rozhodující okamžik. Stála tam totiž na špičkách našponovaná jejich kapitánka, najednou kolem mě byla tma. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že jsem se ocitla v jejím mohutném stínu a že již není cesty zpět. Otočila jsem se a uviděla své zkamenělé spoluhráčky, které stály v obranném postavení a čekaly rychlý protiútok. Nemohla jsem zpět a upřímně jsem na to ani nepomyslela. Jen jsem zvedla hlavu vzhůru, strop tělocvičny zmizel v širokém úsměvu soupeřky. Připadala jsem si jako její malý bezvýznamný mazlíček, když v tom jsem si všimla skulinky. Byla to má jediná šance. Přede mnou se otevřel prostor veliký jako dvířka od sklepa. Rychle jsem jím proběhla. Ozval se ohlušující křik všech přítomných, dokonce už i mé spoluhráčky mi začaly fandit. Byl to famózní únik, běhal mi mráz po zádech z jásotů diváků. Teď již zbývalo jen dopravit míč do obroučky.

Moc dobře jsem si uvědomovala, co všechno by tento můj koš znamenal. Jenže to byla moje první zkušenost s obroučkou na útočné půlce. Byla jsem zvyklá ji bránit, stěžovat na ni útok soupeřkám a najednou to bylo na mně, abych zasunula do toho krásně připraveného, již trošku prachem zaneseného, koše míč. Nezdál se mi nijak vysoko v porovnání s výškou soupeřek, ale pořád to chtělo dlouze zamířit. Když v tom se mi z ničeho nic začala otřásat zem pod nohama. Ohlédla jsem se a uviděla zdivočelé stádo soupeřek, jak ke mně běží. Rychle jsem napřáhla a vší silou vyhodila míč směrem ke koši. Míč letěl dlouho, po nekonečné chvíli se odrazil od desky, chvilku se mazlil s obroučkou a nakonec do ní zapadl, proletěl síťkou a přistál mi na hlavě. To ale nemohl již nic změnit na tomto kouzelném okamžiku. Obrovská euforie, která poté vypukla byla nekonečná. Po zbytek zápasu se slavil náš, „můj“ první historický koš v pětileté historii naší základní školy.

Byl to opravdu skvělý zážitek. Celá tělocvična propadla v jásot. Bylo to poprvé co jsme i přes drtivou porážku slavily a důvod k tomu byl opravdu veliký. Výsledek 2:96 se dodnes počítá jako největší úspěch našeho školního basketbalového družstva.

Byla jsem vyhlášena ve školním rozhlase jako nejlepší střelkyně našeho mužstva v celé jeho historii. Překonala jsem všechny legendární mezníky a to i přes to, že za naší školu nastupovaly mnohem slavnější basketbalové veličiny. Jsou prostě zážitky a úspěchy na které se nezapomíná.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář