Valiho život ze všech stran

Tohle nebyla střední škola. Učitel neměl ve své výbavě třídní knihu, kterou by hrozil každému nepozornému hříšníkovi a nikoho nenutil, aby tu seděl a poslouchal ho. Bylo to zkrátka jiné a já si musel zvykat. Jenže vzpomínky při prvních okamžicích v lavici navozovaly nostalgické myšlenky. Vedle mě chyběl věčně chybějící Martin a lavici přede mnou nevyužívali ke spaní Štěpán s Honzou. Při pohledu do poslední lavice u okna jsem marně hledal Kubu, který celé hodiny pod lavicí nadšeně pařil hry na mobilu.

Celou první hodinu jsem se rozhlížel a vzpomínal na staré časy, když v tom mi někdo zaklepal na rameno. „Máš o sobě něco říct,“ pošeptala mi nenápadně za mnou sedící spolužačka, až sebou trhla celá třída. „Tak prosím, další. Představte se nám.“ Vyzval mě profesor a já ze sebe nečekaným přepadením zpustil. „Jmenuji se Richard Valoušek a jsem z Prahy.“  Rozvířil jsem živé debaty v celé posluchárně. „Ticho! Pořád lepší, než aby byl z Hradce.“ Zastal se mě tak na půl profesor a připomněl velkou rivalitu mezi Pardubice a Hradcem Králové.

„Já vám říkala, že je z Prahy. To se pozná.“ Zašeptala, opět velice nenápadně, svým kamarádkám aktivní spolužačka. No jo, Pražáci nejsou zrovna oblíbeným mezilidským zbožím, ale s tím se holt musí jednomiliónová menšina vyrovnat.

Horší chvíle měly však teprve přijít. Na chodbě, před další hodinou, nastala situace, se kterou musí počítat asi každý, kdo se ocitne v novém kolektivu. Vzájemné zpovídání. „A když jsi z té Prahy, jaké gymnázium si tam studoval?“ Vykřikne na mě rozesmátá holka, které zřejmě při hodině dávala bedlivý pozor. „Já jsem dělal obchodní akademii,“ odpověděl jsem stroze a na chodbě jakoby se zastavil čas. V tu chvíli si všichni přestali povídat a začali sledovat další spolužaččiny dotazy. „Počkej, a proč jsi dělal jenom obchodku?“ Dotaz, který jsem zřejmě mohl očekávat, přesto jsem doufal, že nepřijde. Bylo mi jasné, že budu muset vyložit karty na stůl.

„Studoval jsem ji kvůli fotbalu, protože jsme tam měli fotbalovou třídu.“  Pronesl jsem a odsoudil se tak na první týdny v nové třídě. Mezi budoucími literáty se spustily nekončící debaty, které pokračovaly během celého prvního dne.

Ještě ten den před odjezdem do Pardubic jsem přemýšlel, jak mezi ostatní zapadnout, abych nevybočovat z davu. Jenže stačilo pár okamžiků, několik mých slov a byl ze mě v očích studentů pražský fotbalista, neboli frajírek, modýlek, děvkař a kdoví, co všechno. Každé mé gesto jakoby mělo v tu chvíli opačný účinek. Skrývání mé obvyklé upovídanosti znamenalo pražskou povýšenost, vzorně učesané vlasy fotbalového frajírka a manšestrové sako vyfintěného modela.

Na ten den vzpomínám dodnes, ale při vzpomínkách mi nechybí úsměv, stejně jako mým spolužákům. Jak utíkaly školní semestry, ve třídě jsme si vytvořili kolektiv, který konkuruje tomu středoškolskému. Sice jsem ostatní nenaučil házet mokrou houbou po učitelích, strefovat se křídou jednoho po druhém, ani vykřikovat vtipné připomínky na učitele, přesto mi bude chybět, až se jednou v lavici otočím a nebude tam sedět upovídaná a zvídavá Iveta, která mě první den tak deptala...